květen - měsíc návratu
Ohlédnutí za covidovým květnem.
Do máje jsme vstoupili líbající se někde pod třešněmi, ale naše láskyplné projevy doprovázela zima. Nejstudenější duben za 30 let se přehoupl ve studený květen a na horách ještě sněžilo…. Covid ale začal ustupovat a tak i přes déšť a zimu bylo trošku veseleji.
Od 3.5. se začalo sportovat venku v počtu 20ti lidech. Děti se vrací do škol, MZ odpískalo PSA a připravilo rozvolňovací balíček. A následně týden co týden se jeden balíček rozbaloval. Docela hoňka – sotva nějak naorganizuji týden, hned přijde změna, uvolní se další balík a já tedy maluji tabulky znovu.
Naše venkovní tréninky probíhají i nadále. Běhání v parku jsme doplnili o basket na venkovním hřišti, ale já to nemám ráda – vždy trnu hrůzou, kdy tam kdo uklouzne a něco si udělá. A deštivý měsíc mě několikrát dostal do naprostých traumat – bude pršet / nebude; půjdeme / nepůjdeme…kdy rozhodnout…a jak jsem rozhodla, bylo takřka jisté, že se vyjasní a nespadne ani kapka. 11.5. slaví HB své 10 narozeniny a dárek dostává o pár dní později – JDEME DO HALY.
Tolikrát zmiňované světlo na konci tunelu se rozzáří a my můžeme zpět do tělocvičny. Malé mají poslední trénink venku 17.5. a nakonec jsme se dočkaly i toho jarního deštíku. Skvěle se na venkovních trénincích rozběhla přípravka a moje noční můry, jak postavíme další ročník 11+12, když přípravky rok nefungovaly, byly zahnány. Máme hodně dětí a jako bonus nadšených a šikovných.
První tréninky v hale byly skoro rozpačité – prostor, kde byl člověk zvyklý trávit denně dlouhé hodiny, byl najednou skoro neznámý. Ale zvykly jsme si rychle. Připravila jsem letos asi 150tou tabulku s rozpisem, udělala menší skupiny, vzala více hodin a zejména s malými máme na celý červen práce až nad hlavu.
Covid všem zasáhl do života a některým se smutným koncem. Během jara ukončilo činnost několik hráček, což je vždy smutné. Nyní sestavujeme soutěže na příští sezónu a bohužel přišla druhá vlna odchodů. Odešly i hráčky, které citelně budou chybět. Naopak ale nové hráčky přišly a tak se kolo života bude zase točit dál. Nedá se nic dělat.
Ovšem první, kdo okusil opravdový basketbalový chlebíček, jsem byla já s 09 – regulérní zápas, resp. turnaj. Když jsem v pátek přišla do haly na Slovance, byla jsem jak v Jiříkově vidění – po hřišti běhaly hráčky, pískali rozhodčí, na lavičkách se fandilo, řvali tam trenéři – nejprve mě to úplně rvalo uši, ale toto opojné prostředí sportovního světa mě ihned pohltilo a uvedlo do stavu naprosté spokojenosti.
Na turnaji jsme obsadili 3.místo z 9ti týmů. Vyhrály jsme základní skupinu, když jsme porazily Kralupy a pak Slaný. Ve finálové skupině nás nejprve vyškolila Slovanka v rychlosti a dravosti a následně i USK v mixu důrazu, síly a rychlosti. Takže teď víme, kde nás tlačí bota, musíme zapojit nové hráčky a jdeme makat. Práce je dost a dost….
