NOVOMANŽELÉ KUDĚJOVI
12.5.
11.5. před 7 lety byl založen HB Basket. Tentokráte oslavy narozenin zcela zastínila sobotní událost. Nicméně my všechny HB-děti přejeme našemu mateřskému klubu, aby byl pevný, silný, odvážný, úspěšný a plný báječných HB-rodičů a skvělých HB-hráček.
A to, že je tomu tak doposud, se ukázalo v sobotu v barokním areálu Skalka u Mníšku pod Brdy. Než Kateřina a Dejv vyslovili své tolik očekávané „ano“, předcházely tomu měsíce, týdny, dny a hodiny příprav. Nejprve radost, že „to za 3 měsíce“ přijde. Pak se pomalu roztočila kola příprav kolem šatů a základní linie programu. Pomalu, ale jistě, se týden po týdni, resp. den po dni kola příprav roztáčela do vyšších a vyšších obrátek. Hlavní otěže organizace držela v rukách Káča a my všichni kolem byli konzultanti a dobří rádci. A v sobotu v 7,15hod zazvonil budík. Ležela jsem ve své ložnici, která se během úprav bytu, v očekávání cca 20ti svatebních hostů, stala základním skladovacím táborem. Hbitě jsem přeskákala asi 80l vína, 30 krabic s HB-shopem, krabice s koláčky, rotoped, žehlící prkno, 3 tašky s dresy a snažila jsem se otevřít oči, abych byla připravena býti hostitelkou a matkou panny nevěsty. Ta v tuto dobu zírala úplně stejně tupě jako já. Běhám v tričku XXXL, které mi skvěle sedí a v trenýrkách od starých dresů. Přijíždějí kadeřnice, vizážistky, družičky a jsem „lososovými pipkami“ upozorněna, že za chvíli přijedou první hosté a je třeba ze sebe udělat člověka. Nebudeme si nic nalhávat, u Kateřiny to trvalo něco přes 1,5hod, já byla hotova za 15min !!!! Byt se plní tetičkami, bratry, rodiči, Bažant (svědkyně) se ujímá role číšnice, Márty konverzuje se všemi příchozími a já zcela nápadně tahám provázky organizace. Kateřina, ještě v civilu, jde přivítat všechny hosty a krátce nato se pomalu přesouváme k ozdobeným autům. Před domem vytváříme už v pěkném horku špalír a v 10,40hod vychází ta moje roztomilá holčička. Ta, kterou jsem učila si zavázat první basketbalové boty, chytit míč, ale i to, jak se po světě chodí, aby dostala co nejméně ran. Je krásná a mám výhodu (dobrovolně zvolenou), že nemám čas na dojetí, neboť mým hlavní posláním jsou fotografie. Vyrážíme na Skalku.
Celá HB-rodina je moje velká srdeční slabost. Ne, že by bylo vždy vše zalito jen růžovými barvami, ale o tom je život, ale to, co jsem viděla u kostelíka na Skalce, to bylo zalito zeleno-oranžovou obrovskou HB-silou a já byla strašně hrdá a dojatá. Nejen na tu svoji Kačenku v bílém a Mártyho v padnoucím kvádru s lososovým motýlkem, ale i na všechny ty rodiče, kamarády a holky - U11 v dresech a se svojí zlatou medailí na krku, U12 – U15 v šatech za dámy. Malé holky, když viděly Káču, působily skoro zakřiknutě. Naštěstí za zády měly HB-kapelu, která již při příjezdu skandovala naprosto trefné songy. Krátce se pozdravíme a připravujeme se na oficiální část ceremoniálu. Je to trošku komplikované, složitější, trvá to déle, než by kdokoli v nás chtěl (už mě svrběla ruka vše převzít a milé dámy z úřadu lehce popohnat). Ale je to tady. Špalírem cca 100 – 120hostů jde David se svojí matkou. Za doprovodu písně, kterou jsem neslyšela. Pak vyrážím já s panem otcem ženicha. Kolem stáli všichni ti, kteří je mají rádi, všichni ti, kterým ti dva vstoupili do života, všichni ti, kteří jim přejí, aby byli šťastní a všichni ti, kteří by určitě nepřišli k rozvodovému stání. Mám to za sebou a opouštím přidělené místo pro rodiče a jdu fotit. Špalírem prochází družičky. Vmísím se do davu přihlížejících. Nevěstu k oltáři vede Márty, zní jiná píseň (opět ji neslyším….tak v létě budu muset přidat kromě očního i ušní) a špalírem se nese potichounku skandované : HáBé – basket ; HáBé – basket. Všichni jsou na svých místech a přichází chvíle pro městské úřednice. Jedna dáma seznamuje svatebčany s nevěstou a ženichem a občas to zní trošku kostrbatě a jak pak říkala pí.Kateřina Kudějová, byly některé části z dodaného textu vyškrtnuty a tedy něco „vypadlo z kontextu“. Aniž by to v tuto chvíli někdo tušil, na řadu přichází vrchol obřadu. Vyzván ke svému proslovu je „patron“ svatby, tedy bratr nevěsty. Vždy jsem si zakládala na svých textech na rozlučkách a vánočních besídkách, ale teď už asi nemám šanci někoho oslnit… Márty nastoupil a sytým hlasem mluvil o své malé sestře Káce a o svém velkém švagrovi Davidovi. Jedno oko nezůstalo suché. A to není fráze, to je fakt. Slovo dostala paní matrikářka, mluvila o seznámení novomanželů a plynule se přenesla až do onoho slavného :“berete si dobrovolně zde přítomnou…..“. A pak už se jen gratulovalo a fotilo. Zde jsem si u rodiny ženicha vysloužila přezdívku „píšťalka“, neboť jsem byla pověřena zorganizováním společných fotek. A jak jinak, když máte ovládat přes 100 lidí někde uprostřed lesa a konkuruje vám bufet, který vyvolává :“ bramboráky“…
Odpoledne se přesouváme na rodinný raut, jemuž pak následuje mejdan. Nevěsta se ženichem uklízí pod Nuselským mostem nejen rozbitý talíř, ale i půlku, roky neuklizeného chodníku a otec ženicha přeje novomanželům všechno nejlepší za nás za všechny, kteří jsme do svých rodin přijali novou tvář, která už je „naše“. Následuje tanec a teprve tam, opět za čočkou fotoaparátu, na mě padá dojetí. Když si Káča bere z kroužku tanečníků Mártyho. Káče svítí v očích obrovské štěstí a láska. Nejen ta nová ke Kůďovi, ale i ta stará k bráchovi. Ví, že když jí bude nejhůř, je tady, ví, že když jí bude ještě hůř, zase tu bude. A Márty se něžně na svoji ségru usmívá a někde uvnitř se smiřuje s tím, že už není naše, že je to opravdu velká dospělá ženská po boku svého manžela. Ale i on dobře ví, že pouto, které mezi nimi je, se jen těžko přetrhne.
Na řadu přichází dort a zcela pochopitelně s HB-mašličkou. Chvilkama je mi to až hloupé vůči Dejvově rodině, neboť mám pocit, že valná většina svatby se odehrává v duchu HB. Probíhá volná zábava pro rodinu. Novomanželé se pak odchází převléknout a do svatebního sklepa přichází druhá vlna účastníků, výrazně jiného věkového průměru. Zábava v plném a pohodovém tempu pokračuje dál a v cca 22,00hod chápu, že už nadešel čas mého rozloučení. Čekala bych ohňostroj, pád sebevraha z Nuseláku, ale příchod HB-rodičů vůbec. Takže jsem nakonec musela zmizet „po anglicku“ a přišla tak o bujaré veselí při hrách, které byly pro účastníky připraveny a které – soudě dle fotek a vyprávění, byly skvělé a všichni si to užili. A o tom to je.
Mě v neděli opět v 7,00hod zvonil budík. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Ale pokud se máme na svatbě Mártyho dívat na další „zlaté“ HB-holky, musím já stařena makat. Jela jsem do Říčan na turnaj s U10. Byl vypsán pro úplné nováčky. Bylo nás nakonec jen 10, z toho 8holek byly 09. Ovšem tým disponuje (což je v HB až k nevíře), vysokými hráčkami. Vím, že všechny tyto začátky jsou kruté a znovu si vždy připomínám větu: „cesta k vítězství vede přes porážky“. Nechtěla jsem být poslední. Jenže i minipipky zabojovaly a plynule tak navázaly na U11 a ze svého premiérového turnaje si odvezly medaile a hned zlaté.
Takže večer zase šáňo……
Tak si tak přemýšlím o slově DĚKUJI. Slovo, které dnes a denně používáme. Tedy alespoň bychom měli. Jeho význam plně známe a mnohdy používáme skoro automaticky, aniž bychom plně věřili jeho naplnění. Ráda bych slovo DĚKUJI vyslovila směrem k HB-rodině. V tom nejhlubším a nejupřímnějším slova smyslu. Mě i celé naší nejužší rodině jste dokázali udělat takovou radost, že si to možná ani nedokážete představit. A my si toho opravdu strašně vážíme. DĚKUJEME
