týden 19. - 25.11.
Tréninky v týdnu vypadaly zase všelijak. Docházka stále není podle našich představ. I když je pravda, že v celkovém součtu je procento účasti jednotlivých hráček uspokojující, vždy ale někdo chybí. Trenér si připraví tématicky trénink a pak zjistí, že půlka hráček chybí, nebo není ta, která by daná cvičení nejvíce potřebovala a že zase něterým budou chybět nácviky připravených prvků. Je to řehole....
Víkend pak směle můžeme zařadit mezi ty úspěšné.
V sobotu jsem polehávala doma, sotva funěla a léčila rýmu. Márty s U15 na Aritmě hostil Strakonice a tentokráte přijel spokojený, s vítězstvím +20b. Kateřina odpoledne jela na NRL. Nebyla asi v úplně nejlepší kondici, neboť v pátek holky měly rozlučku s jednou pralesničkou. 05 jsou ale skvěle naladěné. Dokázaly porazit o 4b Říčany a Kateřina byla spokojená, že koncovka nebyla tolik dramatická, neboť ji lehce bolela hlavička. No a já stále stála s hlavou nad hrncem, schovanou pod šátkem a intenzivně inhalovala.
V neděli jsem musela odjet s Mártym na Aritmu k zápisu, neboť všichni někde hrály a už nebylo kde brát lidi na práci. Zabalila jsem se do šály až po nos, narazila si čepici z roku 19XX až po oči a stala se terčem posměchu rodičů. Vůbec jsem to nechápala. S čepičkou jsem kdysi dobývala Italské Dolomity a teď byla bambulka směšná. Ach jo. U15 nastoupily proti dalšímu tygřímu týmu, tentokráte z Č.Budějic. Holky vyhrály, i když hodně hořely v obraně 1na1 a opět statečně bojovaly proti zóně. Zóna v U15 je smutný příběh. My s Mártym zahájili přesun na Barrandov, kde startoval první turnaj letošního ročníku Nadějí. Už od pátečního večera pípaly sms s omluvenkami a tak jsem se děsila, zda tam nakonec se svým skvělým realizačním týmem (stejným jako na soustředění), nebudu sama. Marodů sice bylo hodně, ale drobnými úpravami jsme nakonec naplnili všechny týmy přesně podle potřeby a mohlo se začít. K turnaji nastoupilo celkem 9 týmů !!!! – to tu ještě nebylo. 2x Kladno, Slaný a Nusle – jako naše spřátelené kluby a všechny naše přípravky (Rudná a Socháňka letos spojena). A protože je v našich řadách hodně prvňáčků, dohodli jsme se, že letos zahájíme Naděje soutěžemi. Trošku jsem se obávala, jak to bude organizačně klapat, jak nám to vyjde časově, ale bylo to naprosto dokonalé. V jedné tělocvičně probíhaly tzv.běhavé soutěže, v druhé střelecké. Týmy se střídaly podle „jízdního řádu“ (tam nastala trošku kolize, neboť p. Modr mi to tradičně těsně před výkopem trošku upravil – zjednodušil). Nicméně vše probíhalo v pohodě, s úsměvem, ve skvělém čase a než se člověk rozkoukal, byla poslední soutěž. Soutěžící děti podporovali nadšení rodiče. Některé hráčky měly i velký rodinný fan club, některé dokonce během svého soutěžního výkonu dokázaly se svými fanoušky komunikovat, některé alespoň divákům zamávat. No a najednou byl konec. Udělali jsme společnou fotku (což je zde vždy hodně náročné, neboť osvětlení tělocvičny udělá z fotek jen takové velké žluté skvrny) a šli jsme vyhlásit konečné pořadí. Jak říkal pan Modr, vítězi byly všechny děti. Předvedly fakt skvělé výkony a úžasné nasazení. Jenže děti chtějí znát pořadí a tak jsme jej nakonec opravdu vyhlásili. Sladkou odměnu z kladenské pekárny dostali všichni ale úplně stejnou.
Já následně vzala svoji rodinnou část realizačního týmu na večeři. Hodnou chvíli jsme si ještě vyprávěli zážitky z právě uplynulých pár hodin a prohlíželi fotky a videa. Kateřina nám ještě povyprávěla o těsné prohře NRL na SoHoPo a přijali jsme info od Moniky o dalším vítězství našich U19. Večer pak Márty s Káčou plnily HB sociální sítě fotkami a já opět tupě zírala do hrnce a napařovala ucpané dutiny. Prostě skvělá neděle.
PS: a největší odměnou je na konci turnaje poděkovaní od rodičů a děkovné maily.
