ŠPANĚLSKO
Nechci si naříkat na osud, neboť jak známo, každý je strůjcem toho svého. Od doby, co žiju sama a z platu trenéra, což už pár let je, nevím, jak šplouchá moře. A už jsem ani nevěřila, že se ještě někdy v životě rozvalím pod slunečník a budu poslouchat racky. Tento víkend jsem dovolenou prožila. A partnerem mi nebyl nikdo jiný, než HB-hráčky.
STŘEDA
Na turnaj do Španělska jsme odjeli s U17, U15 a U13. Na ruzyňském letišti jsme se všichni sešli ve středu ráno, oblečeni do triček, které byly skvělým poznávacím znamením pro přesun 36 osob z Prahy do Barcelony. Celní kontrola vrátila jen Máru, ale nakonec pustili i ji. Letadlo mělo 50min zpoždění a tak si holky krátily dobu hraním karet. Mladší pak především couráním po krámech a my s Káčou za nimi běhaly jak slídící psy, aby neutrácely zbytečně. Když jsme se konečně dostali až do letadla, přišlo dalších 20min čekání. Nakonec jsme se ale dočkali, letadlo se odlepilo od země a nabralo kurz Barcelona.
Po 2hodinách jsme dosedli na rozpálenou zem katalánského hlavního města a ještě chvíli trvalo, než jsme dostali zavazadla. Do autobusu, který nás měl provést Barcelonou, jsme tak nastoupili s 2hodinovým mankem. Pohodový pan řidič nás pak provezl katalánskou metropolí a já se ujala role průvodce. Trasa byla naplánovaná dopředu a já dvě noci strávila s kamarádem googlem, abych se na vše připravila. Obavu jsem měla pouze z toho, aby strana příjemců – tedy hráček, byla ochotna moji práci ocenit. Upozornila jsem pro jistotu posádku, aby se řádně soustředili na výklad, neboť je testy z načerpaných znalostí neminou (tam na to moc času nebylo, ale stejně na to dojde). Bohužel naše prohlídka probíhala v době vrcholící dopravní špičky a nešlo úplně všude zastavit tak, jak bych si představovala.
První naše cesta vedla na kopec Montjuic. Projeli jsme kolem Národního muzea se zpívající fontánou, mrkli jsme přes rameno do olympijského stadionu a pod pevností jsme zastavili a vyběhli na vyhlídku. Zde se nám otevřel pohled na přístav i na město a přišlo první společné focení. Zde musím holky pochválit. Focení se během celé doby turnaje obešlo bez brblání, držkování, otrávených ksichtů a já pevně věřím, že holky za pár let, až budou vzpomínat, určitě zabrousí na web na fotky a budou rády, že je mají.
Realizační tým byl složen ze 3 trenérů (já, Márty, Káča), klubového fotografa Milana a hlavního tlumočníka Honzy. Ten dokázal pana řidiče zlomit a bus nám zastavil u fontány. My měli krásných 10min na focení. A byl to mazec. Holky fotily jak divé a úplně mě šokovalo, jakou mají fantazii – kromě nejrůznějších póz dokonce dělaly před fontánou hvězdy….(a když je mají dělat v posezónním období na tréninku, je kolem toho vždy neobyčejné divadlo, jak to nejde). Bylo to tam opravdu krásné a myslím, že i holky byly spokojené.
Následovala cesta kolem přístavu, přes hlavní Katalánské náměstí k domům Gaudího. Zde jsem sice výklad o stavbách doplnila životopisem o architektovi, ale z domů jsme bohužel moc neviděli a zastavit v hustém provozu opravdu nešlo.
Poslední zastávkou byla pochopitelně Sagrada Família. Zde jsme měli času dost a tak jsme mohli celou stavbu v klidu obejít, vyslechnout můj odborný výklad a vše si prohlédnout. Tam kde moje google-znalosti končily, přišly znalosti Rebeky, takže holky snad slyšely všechno. A jako bonus přišly první nákupy.
Blížila se 20hodina a náš bus nabral směr Lloret. Po příjezdu nastal trošku fičák, protože restaurace za 15min zavírala a my se na večeři dost těšili. Rychle jsme odhodili kufry a upocené, utahané a plné nových zážitků, běželi na jídlo. Pak přišlo na řadu ubytování, což byl taky trošku zdlouhavější proces, ale nakonec všech 33 hráček (přidaly se holky Moreirovic) a 5 lidí doprovodu dostalo svoji kartu od pokoje a postel. Venku bujel noční život, ale my už toho fakt měli dost. Holky zalezly a realizační tým krátce poseděl na terase hotelu, kde proběhla porada o dalším průběhu akce.
ČTVRTEK
Ve čtvrtek začal vlastní turnaj a turnajový režim. Basket vezmu letem světem, neboť zážitků kolem bylo tolik, že rozbor jednotlivých zápasů se dostává na druhou kolej. Asi si musíme přiznat, že trocha zklamání zde byla a to s organizací turnaje, která nebyla úplně ideální. Já pochopím, že ve Španělsku je vše „maňána“, není třeba se nervovat, ale určitý řád a jeho dodržení bych asi uvítala i u jižanských národností. Změn bylo tolik, že v neděli jsem už na poslední musela zareagovat slůvkem NE.
Ve čtvrtek začali hrát U15 a Mártyho skupina dorostu a moje 07+08 jsme vyrazili k moři. Pro nás suchozemce je to prostě magické. Přestože většina holek každoročně tráví dovolenou na pláži, vypadaly, jako když vidí vlny prvně v životě. Nadšené byly jak U13, tak spokojeně vypadaly i U17. Stála jsem tam zabořena v písku po kotníky, omýlána vlnami, s foťákem u oka a byla jsem skoro dojata. Vidět ty holky spokojené, nadšené…co víc si může trenér přát??? Odpoledne se situace otočila. V místní hale hrály U17, U15 šly k moři a U13 jely na utkání do vedlejšího města Blanes. Tam jsem prožila šok - jak smutné je sportovat v Čechách. Neuvěřitelně obrovský komplex obsahoval 2 velké haly + jednu, kde byly celkem 4 kurty velikosti menšího házenkářského hřiště a navíc 6 kurtů na judo. Večer jsme odpočívali.
PÁTEK
V pátek hrál první Márty, U15 a U13 trávily dopo u hotelového bazénu. Hotel splňoval vše, co si průměrný našinec od dovolenkového hotelu představuje. Bazén, venkovní terasy, společenský kulturní večerní program, restaurace a já nevím, co všechno. Hotel pojmul zhruba tisícovku lidí a upřímně lituji ty, kteří tu plánovali prožít zaslouženou dovolenou. Bylo zde totiž několik studentských skupin a několik týmů basketbalového a fotbalového turnaje. A když se pak přižene skupinka fotbalových žáčků do jídelny…no je to veselé.
Čekala jsem, kdy někdo ztratí kartu. Dočkala jsem se a tipy, které jsem měla, spolehlivě vyšly. Bohužel Tereza mi přihodila ještě jeden průšvihářský bonus. Zatímco její spolubydlící zajišťovaly náhradní kartu, Terka nemohla na WC v sousedním pokoji a tak do svého volila cestu přes balkon. 4 patro ji zjevně neodradilo od požitku vlastního WC. Když mě to řekly, myslela jsem, že mě šlehne a zapřemýšlela, jaký by byl pobyt v kriminále.
Stravování bylo skvělé, velká nabídka jídel, i když bylo celkem jasné, že většina našich holek bude mít 2x denně hranolky + něco. Ale ovoce, zeleniny, ryb, masa, sladkostí i zmrzliny bylo opravdu dostatek. Odpoledne hrály U15 a s U13 nastal trošku problém. Domácí tým měl nějaké organizační problémy a tak jsme čekaly, kdy vlastně zápas bude. Holky se rochňaly v bazénu a najednou přišel rychlý pokyn, že za 45min hrajeme. Zvládli jsme to, pak jsme se ještě chvíli dívali na U17, ale byli jsme rádi, že můžeme v horku 45°C zmizet do bazénu.
V pátek večer přišla první společná vycházka. Za hotelem jsme seběhli pár schodů a byli jsme takřka na pláži. Pravda, cestou jsme nepotkali tisíc obchůdků. Moře bouřilo a tak jsme naskákali do vln a užívali si vodních hrátek. Pak jsme měli v plánu vyrazit na skaliska, ale cesta záhy skočila. Přišlo pár společných fotek, nákup zmrzliny a zpět na hotel.
SOBOTA
V sobotu hrály U17 dopo a odpo měly holky pro sebe. Byla jsem strašně ráda, že se holky chovaly zodpovědně, slušně a nemusela jsem někde lítat a hlídat hříšnice…kluků byl plný hotel, tekutiny všeho druhu tekly všude proudem. Bohužel jediného hříchu jsem se dočkala u U13 (že by stejné duo, jako v předchozím odstavci ????)… U15 hrály odpoledne a my s U13 čekali, jak se bude hrát, neboť nastali problémy tentokráte s islandským týmem, který nedoletěl. Náhradou měli být místní kluci, ale ti hráli a mě už trošku s organizací docházela trpělivost. Výsledek byl ten, že jsem v poledne řekla, že na to kašlu a prostě hrát nebudeme. Tím jsem obrovsky zabodovala u svěřenkyň, které okamžitě měly sbaleno na cestu k moři. A navíc tam byla vidina nákupů !!!
Po večeři jsme vyrazili na další klubovou vycházku a tentokráte to byla echt romantika. Začali jsme na hlavní pláži a vyšli na vyhlídku, kterou začínaly útesy. Márty se stal dvorním nosičem Simči, která bohužel do Španělska odletěla s berlemi. Z vyhlídky jsme postupovali dále k útesům a kochačky při západu slunce nebraly konce. Nakonec jsme se rozhodli projít celou trasou až na vedlejší pláž a myslím, že nikdo z holek nelitoval. Nicméně nadšení postupně klesalo, ale pokles přišel až tak po polovině cesty. Když jsme došli na druhou stranu, někdo odešel do hotelu a někdo se ještě šel vykoupat. Bylo sice těsně před 22hod, ale bylo to bezvadné. Klidné moře nás po celodenní výhni skvěle ochladilo.
Před 23hod jsme přišli na hotel a pokyn zněl jasně – postel. Dorky seděly všechny na terase a hrály karty. Fakt byly pohodové a udělaly mě z celého zájezdu největší radost. U15 byly trošku divočejší, ale problémy tipu pozdních příchodů, co kdo zapomněl, se daly zvládnout. Takže největší peklo bylo s U13. Ve 23hod a nějaké drobné za mnou na terasu přibíhá Nikola, s Terezou v bezpečné vzdálenosti za ní, s dotazem kdy vstáváme a kdy budeme doma – ne, že bych jim to před tím asi 10x neřekla. Dorostenky se zvedají a jdou spát. Záhy jdu do pokoje i já a koukám jak blázen. Tereza s Nikolou mají na pokoji 3 frajery. Ječím jak protržená a kluky vyhazuji. Nemohou jít, neboť Tereza má u sebe jejich kartu od pokoje. No nevadí.
NEDĚLE
Na neděli je jasně stanoven plán finálových zápasů a odjezdu. Už v 8,00hod se ale začal měnit a to už jsem řekla, že ne. Na finále odjela první Káča s U15. Holky nestačily na nabušené hráčky z Moskvy a odvážejí si z Lloretu stříbro. Trošku časové a organizační problémy vznikly u U17. Finále holky vyhrály. U13 měly ještě dopo bazén, ale sotva do něj skočily, přišla zpráva, že si máme přijít pro trofej. Následovalo převlečení do dresů a nástup do haly, kde jsme dostaly pohár za 3.místo. Vracíme se, zavíráme kufry a stěhujeme se k jídelně. U17 teprve přijíždí a musí urychleně dobalit a mazat na oběd. Jenže některé pokoje jsou už zablokovány.
Vše nakonec zvládáme, najíme se, vytahujeme kufry a směřujeme k busu, který nás odváží na letiště. Tam zhruba hoďku posedáváme. Velké hrají karty, mladší šmejdí na mobilu a do toho tradičně řada telefonátů maminek a rozhovory: co děláte?, kde jste?, jak se máte?. 2hodiny před startem letadla procházíme odbavením a pasovou kontrolou. Bílá trička jsou už hůře rozeznatelná a v obrovském mraveništi barcelonského letiště mám trošku strach. Takže neustále přepočítávám. Tentokráte pasová kontrola „odhalila“ Lenku a ta musela svůj krém a pití vyhodit. Založili jsme další záchytný tábor a holky se rozprchly se najíst. Byla jsem si skoro jistá, že některé už nikdy neuvidíme. Jenže holky předvedly své zkušenosti z cestování a na místě byly všechny a včas. Čekal nás ještě kilometr chůze k místu odletu našeho letadla. Zde jsme udělali poslední součet a nastoupili jsme. 20min zpoždění bylo pohodových, ale do Prahy jsme nakonec doletěli víceméně na čas. Na Ruzyni to vypadalo jak na nějakém malém provinčním letišti – nikde ani noha, zavazadla jsme měli do 10minut. S holkama jsme se rozloučili, poděkovali za skvělou dovolenou a vyrazili za rodiči. Tam nás přivítalo skandování HB BASKET. Já prožila bezvadnou dovolenou, ale byla jsem upřímně ráda, že holky ve zdraví všechny předávám a pojedu si odpočinout.
Na závěr musím poděkovat Honzovi a Milanovi, kteří nám pomáhali po dobu turnaje.
Holky měly možnost si vyzkoušet zahraniční basket, prohlídnout si Barcelonu a užít si pobyt u moře v partě. A za ty roky dřiny si to určitě zasloužily. Myslím, že si to všichni užii a zůstanou nám skvělé vzpomínky.
Fotky najdete do týdne ve fotogalerii / turnaje.
Dresy prosím přivést na soustředění.
